Jednou z výrazných postav amerických sportovních vozů byl Jim Hall. Podnikatel, úspěšný závodník, ale také konstruktér, který si dobře uvědomoval, že dobře zvládnutá aerodynamika je tou jedinou nejlepší cestou k úspěchu.V dílnách Chaparralu, jak se jeho společnost i tým nazývali, tak postupem času vzniklo několik typů, kde můžeme pozorovat první pokusy například s křidélky zvyšujícími přítlak na přední nápravě, tak mnohem odvážnější kreace s mohutnými sklopnými zadními křídly u pozdějších modelů (2E, 2F, 2H).
  Zcela odlišnou koncepcí se vyznačoval typ 2J. Na první pohled vůz zcela postrádá výše uvedené aerodynamické prvky a omezuje se pouze na odtrhovou hranu na zadní kapotáži. Obří přítlačná křídla byla v době vzniku 2J již zakázána. Naopak dobře partné je zakrytování zadních kol. Při detailnějším pohledu na spodní část vozu pak můžeme spatřit polykarbonátovou lištu lemující celý obvod od předních kol až dozadu. Opravdový šok pak čeká pozorovatele při pohledu na záď. Namísto poloodkrytého pohledu na motor, převodovku a nápravu, jak bylo obvyklé u tehdejších sportovních vozů, udeří do očí pár obřích ventilátorů na pečlivě uzavřené kapotáži. A tajemství je prozrazeno.
  O přítlak se teď starají právě tyto dva 17 palcové ventilátory, odsávající za jízdy vzduch zpod vozu. Aby tento přísavný efekt nebyl mařen přisáváním vzduchu z boku nebo přídi, k tomu právě slouží již zmiňovaná polykarbonátová ohrádka o síle 0.09 palce, která umožňovala pohyb nahoru a dolů tak, aby byla vždy v kontaktu s vozovkou. Pikantní se může zdát zvolený pohon ventilátorů. O ten se totiž stará dvouválcový dvoudobý motor původem ze sněžného skůtru, uchycený shora k převodovce.
  Co se týká vlastní konstrukce vozu, jedná se víceméně o konvenční vůz z přelomu 60. a 70. let. Šasi je tvořeno hliníkovým polomonokokem, který byl zvolen proto, aby lépe odolával pevnostním nárokům a současně splňoval předepsané váhové limity. Proti svým předchůdcům je vůz ale o něco širší, aby poskytoval větší stabilitu při průjezdu rychlými zatáčkami.
  Ve vozech Chaparral bilo vždy srdce od Chevroletu. Nejinak je tomu i u 2J. Osmiválec samozřejmě do V o objemu sedm litrů s přímým vstřikování paliva, uložený uprostřed,  poskytoval výkon 680 koní při 7000 otáčkách a byl spojen s třístupňovou automatickou převodovkou vlastní výroby ! K upevnění 15” kol bylo použito netypicky šesti šroubů namísto jedné centrální matice.
  Není se co divit, že vůz budil velká očekávání. Hall si sice uvědomoval, že vůz neodkroužil dostatečné množství kilometrů při testování, obával se ale, že jej s jeho nápadem předběhne konkurence, proto nasazení vozu uspíšil a pro závodní debut v červenci 1970 na okruhu ve Watkins Glen najal hvězdu formule 1, Jackie Stewarta. Stewart se s vozem rychle sžil a zajel i nejrychlejší kolo, než byl donucen ze závodu odstoupit pro vařící brzdovou kapalinu. Jak se později ukázalo, nefungoval tou dobou už ani motor pohánějící ventilátor. Hall se proto rozhodl vynechat tři následující podniky a pokračovat ve vývoji.
  O pokračování v šampionátu se tentokrát postaral Vic Elford na okruhu Road Atlanta.  Také on dokázal s náskokem jedné sekundy vybojovat pole position. Start závodu nebyl ideální, neboť automatická převodovka nebyla dostatečně rychlá a přes Elfordův vůz se ihned přehnaly oba tovární McLareny v rukou Denny Hulma a Petera Gethina. Během dvou kol, byl ale Elford znovu v čele závodu. Naneštěstí se znova začala projevovat katastrofální nespolehlivost motoru ventilátorů a tak musel Elford několikrát zajet k mechanikům a propadl se až na šesté místo, na kterém závod  také dokončil.
  I přes skutečnost, že typ 2J zatím nevyhrál žádný závod, začalo být konkurenci jasné, že jakmile se podaří Chaparralu zajistit potřebnou spolehlivost, nebude mít prakticky soupeře. A začaly se objevovat protesty na legálnost polykarbonátových ohrádek s odůvodněním, že se vlastně jedná o pohyblivý aerodynamický prvek. V tomto se tedy Jim Hall ve svém původním předpokladu mýlil, když se domníval, že by některý ze soupeřů mohl jeho myšlenku použít pro vlastní řešení. Namísto toho bylo použití ventilátorů respektive přísavného efektu před posledním závodem sezóny zakázáno a jen po dlouhém přemlouvání byl Elfordovi nakonec start povolen.
 
  Tentokrát svým soupeřům v kvalifikaci naložil více, než dvě sekundy a situace se opakovala. Definitivní tečku za působením revolučního typu 2J zavinil v pátém kole závodu opět nefunkční motor ventilátoru. Když vůz díky tomu ztratil přítlak, jen se štěstím neskončil Elford v betonové zdi lemující trať.
  Jim Hall, znechucený chováním jak soupeřů, tak sportovních autorit, nakonec na motorsport na celé desetiletí zanevřel. Až v roce 1980 se stáj Chaparral znovu vynořila, aby oslavila vítězství v 500 mil Indyanapolis.

Velmi zdařilou resinovou repliku ze závodu Road Atlanta vyrobila v limitované sérii společnost Replicarz.