Po té, co se na závodních tratích objevila Ferrariho novinka, typ Dino, začala rychle slábnout pozice Porscheho hlavní zbraně v kategorii GT vozů - typu 904. Sportovní oddělení značky, vedené Ferdinandem Piechem, muselo na tuto skutečnost rychle zareagovat a ještě v létě roku 1965 vznikl návrh vozu s označením 904/6. Hlavní změnou bylo zabudování šestiválce namísto původního čtyřválce. Dalším vývojovým krokem se stal spyder 906/8 zvaný též Ollon-Villars Spyder, který byl osazen plochým osmiválcovým motorem pocházejícím z formule 1. Ke snížení světlé výšky byla použita i 13" kola, která Porsche narychlo zakoupilo od Lotusu po velké ceně Německa vozů formule 1. Na konci léta už mohl tento vůz debutovat v evropském šampionátu v závodech do vrchu. Tento krok však byl pouze mezistupněm a naznačil potenciál pro další vývoj. Jeho nový trubkový rám, který vážil pouhých 580 kg, posloužil jako základ ke zbrusu novému typu 906.
  Pro následující sezónu FIA snížila homologační limit skupiny 4 v počtu vyrobených vozů na padesát, i tak ale musel být ke stavbě rámů přizván externí dodavatel, aby byla celá produkce včas zkompletována. Další úsporu času přineslo osazení osvědčených a spolehlivých dílů náprav z typu 904. Jistým krokem zpět ale bylo opětovné použítí disků upevňovaných pěti šrouby. Nejvíce pozornosti bylo ale upřeno na doladění nového plochého dvoulitrového šestiválce. Motory byly vyrobeny z hořčíku, narozdíl od hliníkových produkčních a ocelové šrouby byly narazeny titanovými. Oficiální údaje o výkonech hovoří o 210 koňských silách. Skutečnost byla pravděpodobně ještě ale o deset vyšší. Také karoserie ze skelných vláken prošla náležitými testy ve větrném tunelu. Výsledkem bylo její celkové rozšíření a snížení. Největší změny doznala přední část, která byla protažena dopředu a tím bylo dosaženo lepšího přítlaku na přední nápravu při vysokých rychlostech.
  Závodní debut si pak Carrera 6, jak tomuto vozu Porsche oficiálně říkalo, odbylo v lednu 1966 na čtyřiadvacetihodinvce v americké Daytoně. Vůz zvítězil ve své kategorii a celkově obsadil šestou příčku, což vnášelo optimizmus mezi příznivce značky Porsche a zároveň vrásky na čele těm Ferrariho. Následně, po homologaci pro skupinu 4 GT vozů, vůz vyhrál i v celkovém pořadí na těžké trati Targa Florio. Ani po těchto úspěších však vývoj na voze neustával. Na řadu přišlo přímé vstřikování paliva Bosch, které sice výkon motoru neovlivnilo, přispělo ale k lepšímu využití jeho charakteristiky. Tato evoluce nesla označení 906 E a byla připravena pro kategorii prototypů do Le Mans.
    Druhou významnou evolucí byl také typ 906 LE, který se na první pohled odlišoval protáhlou zádí a špičatější přídí. Celkem tento vůz narostl na délce téměř o metr. Tyto aerodynamické úpravy, připravené speciálně pro dosažení vyššího přítlaku na dlouhé rovince Hunaudieres, umožňovaly dosahovat proti krátké verzi rychlost téměř o 20 km/h vyšší a atakovat tak tří set kilometrovou hranici.
  V roce 1966 se konal už 34. ročník dobrodružství zvaného 24 hodin Le Mans. Porsche tehdy poslalo do nerovného boje s přesilou sedmilitrových Fordů GT40 Mk.II svoje sportovní vozy s typovým číslem 906. Už samotná kvalifikace nenechávala nikoho na pochybách o tom, že Fordy, posílené úspěchy na čtyřiadvacetihodinovce v Daytoně a ve dvanáctihodinovce na Sebringu, budou hrát hlavní role i tentokrát. A skutečně tomu tak i bylo. První dvě řady si mezi sebou rozdělili výhradně jezdci na vozech Ford. Podle očekávání byly nejrychlejší jezdci Shelbyho týmu Dan Gurney a Jerry Grant a za nimi Ken Miles a Denny Hulme. Nejrychlejší Ferrari 330 P3, pilotované Pedrem Rodriguezem a Richiem Gintherem, startovalo z páté pozice, zatímco obě tovární až ze sedmé a osmé.
Tovární tým Porsche, jak už bylo řečeno, nasadil tři vozy typu 906 LE. S číslem 30 to byli jezdci Jo Siffert a Colin Davis, s číslem 31 Hans Herrmann s Herbertem Lingem a 32 Udo Schütz s Petrem de Klerkem. A navíc ještě dvě krátké verze. S číslem 33 jeli Peter Gregg a Sten Axelsson a s 58 Rolf Stommelen a Günter Klass. Porsche ale soutěžilo pouze v kategorii do dvou litrů a jejich hlavním soupeřem byly vozy věčného italského rivala - Ferrari Dino 206. Na startu proto patřila nejrychlejšímu Porsche, řízenému Jo Siffertem a Colinem Davisem, až 22. příčka.
  Průběh závodu byl podle očekávání v režii Fordů. Když startovní pole navíc po kolizích prořídlo i o oba tovární prototypy Ferrari  P3, bylo už jen otázkou, který z GT 40 si dojede pro vítězství. Poslední Ferrariho zástupce v nejsilnější třídě, avšak v barvách soukromém týmu, řízený Pedrem Rodríguezem nevydržel tempo a s uvařeným motorem ze závodu odstoupil. Na čele až do samého závěru kroužila trojice Fordů. O kuriozní závěr se však postaralo jejich vlastní týmové vedení, které nechalo vítězný vůz, řízený Kenem Milesem a Denny Hulmem projet bok po boku s druhým vozem v pořadí řízeným Brucem McLarenem a Chrisem Amonem cílem. Autoclub pak k údivu všech vyhlásil vítězem McLarena s Amonem, protože jejich vůz díky horší startovní pozici ujel delší vzdálenost. Senzační, ale plně zaslouženou, čtvrtou příčku obsadili Jo Siffert a Colin Davis, kteří s mnohem slabším vozem zaostali za vítězem o jednadvacet okruhů.
Firma Minichamps připravila několik velmi pěkných modelů obou verzí úspěšných devětsetšestek.