V roce 1968 vstoupil kanadsko-americký pohár "CAN-AM Challenge Cup" už do své třetí sezóny, který stejně jako v sezónách předešlých zahrnoval šest dvouhodinových sprintů. Zvláštností této série bylo, že začínala až v září a končila v listopadu. Technické předpisy vycházely z předpisů FIA skupiny 7. Šlo tedy o dvoumístné kapotované vozy s nepřeberným množstvím úprav ať už na pohonných jednotkách, jejichž výkony překračovaly 1000 koní nebo na aerodynamice. Evropské pojetí skupiny 7 však počítalo spíše s účastí nehomologovaných vozů na krátkých sprintech nebo na závodech do vrchu. Americké pojetí bylo podstatně zajímavější a také závodění lukrativnější. Ani Evropa ale nezůstávala pozadu a světlo světa spatřila Intersérie, která však popularity Can-Am nikdy nedosáhla.
  Zatímco úvodní ročník seriálu Can-Am patřil vozům Lola, v následujících pěti letech (tedy 1967-1971) nepoznal jiného šampiona, než vůz McLaren a o tituly se pravidelně střídali pánové Bruce McLaren (číslo 4) a Denny Hulme (číslo 5).
  Po vítězném typu M6A z roku 1967 následoval v roce 1968 typ M8A. Opět se jednalo o jednoduché šasi z čtyřhranných ocelových trubek, s monokokem složeným z hliníkových a hořčíkových panelů. Za ocelovou přepážkou byl uložen mohutný sedmilitrový osmiválec Chevrolet, který tvořil výztužný a nosný prvek zadní partie vozu. Převodovka Hewland byla čtyřstupňová a samozřejmě přenášela výkon 516 až 640 koní na zadní nápravu.
  Vůz novozélanďana Dennyho Hulma byl dokončen jen několik hodin před úvodním podnikem šampionátu v Elkhart Lake. Vlastní závod se pak jel za deště a úřadující šampion F1, Denny Hulme, využil svých zkušeností a brzy se začal celému zbytku jezdeckého pole vzdalovat. Ke konci závodu však z jeho vozu odpadlo vahadlo ventilu. To však nebyl pro "medvěda" důvod svůj vůz odstavit a pokračoval dál v závodě. Jeho teď už jen sedmiválec začal ztrácet tlak oleje. Zbývalo jediné kolo do konce a náskok na týmového kolegu McLarena, jedoucího na druhém místě, byl stále ještě kolem 40 sekund. Hulme odjel zbylé čtyři míle na čtverku, aby ušetřil motor a dovezl tak svůj vůz vítězně do cíle.
  Druhý podnik v Bridgehamptonu skončil pro oba vozy McLaren fiaskem. Oba odstoupily pro poruchu motorů. Třetím podnikem byl kanadský Edmonton. McLarenovi mechanici věřili, že problémy se spolehlivostí motorů vyřešili výměnou pístních kroužků. Hulme i McLaren se opět ihned po staru odpoutali od zbytku startovního pole. V polovině závodu se však za Hulmovým vozem objevil znovu oblak namodralého dýmu a tlak oleje v motoru začal klesat. Tlak oleje se podařilo obnovit ze zálohy a Hulme si mohl opatrnou jízdou dojet pro druhé vítězství. Bruce McLaren dojel deset sekund za vítězem na druhé pozici.
  Následující závod, 13. října v Laguna Seca, se jel za prudkého deště a Hulme dojel druhý za Johnem Canonem sedlajícím starší typ M1B. Potom přišel závod v Riverside, kde sice už motory Chevrolet neztrácely tlak oleje, avšak naneštěstí Hulme vylétl z dráhy a poškodil přední část svého vozu. Závod dokončil jako pátý. Průběžné celkové vedení v sérii ale neztratil.
  Finále šampionátu obstaral závod v Las Vegas 10. listopadu. Hulme znovu nedal nikomu nejmenší šanci a vítězstvím si pojistil i celkový triumf v Can-Am ročníku 1968. Bruce McLaren dojel v závodě šestý a o jediný bod uhájil celkovou druhou pozici v šampionátu před Markem Donohuem.
  Teprve až cílený útok automobilky Porsche dokázal McLareny z trůnu sesadit, když nejprve v roce 1972 zvítězil George Follmer s typem 917/10 a v roce 1973 pak i Mark Donohue s legendárním typem 917/30.
  Celkem byly vyrobeny tři kusy typu M8A a americký výrobce GMP připravil limitované edice modelů obou těchto úžasných oranžových monster.
Na fotografiích níže je vítězný vůz Dennyho Hulma s výrobním číslem 0930 z celkových 3000 vyrobených firmou GMP.