Koncem šedesátých let vzbudilo u francouzských fanoušků vlnu vášní a emocí prohlášení automobilky Matra o jejich úmyslu zvítězit jak v šampionátu formule 1, tak ve 24 hodinovce v Le Mans s ryze francouzskými vozy. Napomoci tomu mohla i změna pravidel pro sportovní prototypy z roku 1968, která sice snížila objemy motorů na 3 litry, současně tím ale umožnila využití motorů vyvinutých pro formuli 1.
   A tak světlo světa spatřil dvanáctiválec do V s úhlem rozevření válců 60° se čtyřmi ventily na válec, který byl poprvé nasazen v typu MS 630 v Le Mans 1968 a který dosahoval výkonu 385 koňských sil, čímž předčil i svého největšího rivala, Porsche 908.
   O rok později následovaly typy MS 640 a MS 650. Druhý jmenovaný technicky vycházel z MS 630, měl však vyšší výkon motoru (410 koní) a sání vzduchu se přesunulo mezi válce pod společný nasávač. Henri Pescarolo s tímto neklidným vozem těžce havaroval při testovací jízdě. Nakonec byl však tento typ celkem úspěšný.
   Dalším pokračovatelem byl typ MS 660, který ale zaostal za očekáváním, když se v ročníku 1970 umístil nejlépe na pátém místě. V Le Mans motor, který byl naladěn už na 420 koní, nedokázal vydržet zátěž dlouhého závodu a tak po osmi odjetých hodinách nepokračovala ani jedna ze tří startujících MS 660.  Proto byl znovu oprášen typ MS 650.
   Až v sezoně 1972, kdy scénu sportovních prototypů nuceně vyklidily vozy Porsche 917 a Ferrari 512 a čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans přestala být součástí mistrovství světa, přišla doba výsluní třílitrových prototypů.
   Matra připravila evoluční uhlazený typ MS 670, jehož záď poprvé zdobilo přítlačné křídlo a jehož motor disponoval výkonem 450 koní (320 Nm). Nová byla i pětistupňová převodovka od Porsche. Cesta k úspěchu v Le Mans byla otevřená, protože Ferrari se soustředilo pouze na seriál závodů mistrovství světa a v Le Mans 1972 nestartovalo. Odpověď na otázku, který s třílitrových prototypů je nejrychlejší, přinesl až ročník 1973. Matra se přihlásila do seriálu mistrovství světa a Ferrari naopak ohlásilo svůj návrat do Le Mans.
  A byl to souboj, na který se jen tak nezapomíná. Ferrari nasadilo tři vozy, za jejichž volanty se střídali výhradně jezdci formule 1 (č.15 Jacky Ickx / Brian Redman, č.
16 Arturo Merzario / Carlos Pace a č.17 Tim Schenken / Carlos Reutemann)
Proti nim se na start slavné čtyřiadvacetihodinovky postavily hned čtyři Matry MS 670B s neméně zvučnými jmény.
S číslem 10 jela dvojice
François Cevert a Jean-Pierre Beltoise, s číslem 11 Henri Pescarolo a Gérard Larrousse,
s číslem 1
2 Jean-Pierre Jabouille a Jean-Pierre Jaussaud a se čtrnáctkou Patrick Depailler a Bob Wollek.
  Ferrari patřila kvalifikace. První na startovním roštu stál Merzario, jemuž sekundoval Ickx. Matrám patřilo třetí, čtvrté, šesté a sedmé místo (v pořadí Cevert, Pescarolo, Jabouille a Depailler). V úvodu závodu začal všem pronásledovatelům ujíždět Merzario, bohužel o slušný náskok ho připravila po necelých dvou hodinách jízdy závada na palivové nádrži. Oprava samozřejmě znamenala propad pořadím. Na prvních třech místech se tak usadily Matry (v pořadí Cevert, Pescarolo a Depailler). Jaussaud po menší nehodě musel dohánět ztrátu.
   Pořadí se však neustále měnilo a tak po čtyřech hodinách vedl Wollek před Ferrari Reutemana a Matrou Pescarola. Z Wollekova vozu ale začal unikat olej a o hodinu později čtrnáctka v závodě končí s přidřeným motorem. Ani Beltoise se nevyvaroval jezdecké chyby a řízení předával Cevertovi až jako šestý. Mladý talentovaný Francouz pak ve své stíhací jízdě vytvořil nový traťový rekor
d časem 3:39.600.
    Před svítáním, tedy v polovině závodu, vedlo Ferrari s číslem 17 před patnáctkou.  Ale ani tentokrát se vedoucí vůz cíle nedočkal. Porucha motoru znamenala konec pro sedmnáctku. Vedl tedy Ickx se dvěma koly náskoku na Pescarola. Na čtvrté místo se už mezitím propracoval Merzario, který doháněl ztrátu z úvodu. Dalším, komu nebylo dopřáno dojet do cíle, byl Beltoise, který urazil kolo. Desítka byla ze hry venku.
   V závěrečné čtvrtině závodu převzala vedení Matra s Pescarolem a Larroussem, číslo 11, před Ferrari Ickxe a Redmana s číslem 15, kterému nevydržel výfuk a jeho výměnou ztratila posádka dvě kola. K poledni ztratili ještě další čtyři kola vinou opravy prasklé nádrže.
   Nové drama přinesla zastávka vedoucí Matry v boxech, když po natankování vypověděl službu startér. Redman ukrajoval ze své ztráty jeden okruh za druhým. Když se konečně v boxech rozeřval motor Matry, zbýval Pescarolovi a Larroussemu k dobru jediný okruh. Další selhání už Matra nepřipustila. Naopak Redmanovo Ferrari stíhací jízdu nevydrželo a ze druhého místa půl druhé hodiny před cílem, pro poruchu motoru, odstoupilo.
   Henri Pescarolo obhájil prvenství z předchozího ročníku, zatímco Gérard Larrousse se radoval poprvé. Druzí dojeli Merzario a Pace na Ferrari číslo 16 a třetí Jabouille a Jaussaud s Matrou číslo 12.
   Matra vyhrála i mistrovské závody ve Vallelunze, Dijonu, Zelwegu a Watkins Glenu a stala se tak králem sportovních prototypů pro rok 1973. V následujícím ročníku pak ještě přišel na svět vylepšený typ MS 680, se kterým Pescarolo s Larroussem obhájili triumf v Le Mans z roku 1973.

Model vítězného vozu připravila firma Spark.