Sportovní vůz Ferrari 250 GT Comp/62 nebo jak byl později přejmenován, 250 GTO byl navržen a postaven pro třídu vozů GT. Konstruktér Giotto Bizzarrini použil zkrácený podvozek z typu 250 GT (SWB), do kterého zabudoval osvědčený třílitrový vidlicový dvanáctiválec z typu 250  Testa  Rossa.  Ten dával výkon 302 koňských sil při 7500 otáčkách.  Společně
s návrhářem Sergio Scagliettim pak začali pracovat na karoserii.
  Bizzarrini však práci na tomto voze nedokončil, protože byl, společně s dalšími inženýry, po rozepřích se samotným Enzem Ferrarim propuštěn. Prací na dokončení vývoje byl proto pověřen Mauro Forghieri, který pokračoval ve spolupráci se Scagliettim a zanedlouho mohl být první, 1050 kg vážící, vůz zkoušen ve větrném tunelu a také na dráze.  Jeho  konstrukce  byla  typická  pro  šedesátá  léta  20. století.  Svařovaný  rám
z ocelových trubek, hliníková karoserie, příčná trojúhelníková ramena, poháněná zadní náprava nebo drátěné disky kol s křídlovou centrální maticí, to všechno bylo možné najít ve vozech kategorie GT. Novinkou byla ale pětistupňová převodovka a kotoučové brzdy. A poprvé se také pod řadící pákou objevila kovová kulisa vyznačující dráhy rychlostních stupňů, která se ve sportovních vozech vyskytovala až do nástupu sekvenčních převodovek, kdy se řazení přesunulo na "pádla" pod volantem. Zlí jazykové o tomto spartánsky vybaveném voze rozhlašovali, že aby Ferrari snížil náklady, použil některé díly z Fiatu 500 a že sedačky byly ušity ze starých dělnických overalů.
  Přesto, že pravidla FIA požadovala sérii minimálně 100 vyrobených kusů, aby byl vůz homologován v kategorii GT, bylo vyrobeno jen 33 exemplářů typu 250 GTO plus tři kusy typu 330 GTO, které měli čtyřlitrový motor (a navíc ještě další tři typy 64, které se však už na pohled lišily přepracovanou karoserií), byl vůz homologován a připuštěn do závodů.
  Světový šampion formule 1 Phil Hill, společně s Olivierem Gendebienem s tímto vozem debutovali v roce 1962 na dvanáctihodinovce v Sebringu a hned s ním obsadili celkové druhé místo za dvojicí Bonnier/ Scarfiotti, kteří ovšem sedlali Ferrari Testa Rossa v nejsilnější kategorii prototypů.
  Startovní rošt čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans v roce 1962 byl seřazen podle objemu motorů. Na první pozici tak stanula Corvetta, která byla hned po startu pronásledována početnou smečkou Ferrari, Jaguárů a Maserati. Ferrari nasadilo do závodu 4 tovární vozy. Phill Hill a Olivier Gendebien startovali s typem 330 TRI / LM, zatímco Mike Parkes a Lorenzo Bandini s typem 250 GTO. Další dva vozy typu Dino 268 SP s Giancarlem  Baghettim a Ludovico Scarfiottim a Dino 246 SP s bratry Rodriguezovými. Tím ovšem výčet vozů Ferrari nekončí. Jen typu 250 GTO bylo tehdy na startu sedm. Mezi nimi, kromě již zmiňovaných Parkse a Bandiniho startujících s číslem 7, také  dvojice  Jean Guichet  a  Pierre Noblet  se soukromím  vozem  číslo 19  nebo  také v barvách belgického národního týmu jedoucí
Leon "Eldé" Dernier společně s Jeanem "Beurlysem" Blatonem a řada dalších. Celkem do závodu odstartovalo patnáct vozů značky Ferrari.
Početné,  ale  výkonově  velmi  rozdílné  pole  se
 brzy rozdělilo. Není  divu, když  startovaly  vozy  celkem v 18 třídách. FIA si od tohoto kroku slibovala větší konkurenceschopnost soukromých týmů.
  První z favoritů odstoupil v 62. kole Richard Thompson. V zatáčkách Esses nevydrželo na jeho Maserati zadní zavěšení.
V polovině závodu pak ze souboje o přední umístění vypadala, do té doby třetí, Corvetta, když její jezdec Jack Turner při podřazování na konci rovinky Mulsanne zařadil omylem zpátečku. Ještě několik okruhů se s poškozenou převodovkou  pokoušel odjet na třetí rychlostní stupeň jeho kolega
Settember, ale v době, kdy do konce závodu zbývalo ještě přes deset  hodin to nemělo smysl.
  Cílem závodu pak projela jako první dvojice Hill, Gendebien na Ferrari 330 TRI/LM. O pět okruhů méně ujela v pořadí druhá posádka Guichet, Noblet a třetí dvojice  "Eldé" a "Beurlys" obě na Ferrari 250 GTO. Celkem dojelo do cíle pouhých osmnáct vozů.
  Ferrari 250 GTO poté decimovalo konkurenci a kralovalo světovému šampionátu značek až do roku 1964.
  Všech 36 vyrobených GTO se dochovalo do dnešních dnů.  V aukci se nejvyšší  cena  jednoho exempláře vyšplhala až na těžko uvěřitelných 15,7 milionů liber.
Firma Kyosho připravila detailně propracované modely těchto úspěšných vozů. Na fotografiích níže je vůz s číslem 22.